02:00   FINSKO

Československá televize ve spolupráci s televizí finskou dělaly jednou takový pořad ve městě Turku. Ve Finsku se to ovšem vyslovuje Türkü.

Nikdy předtím jsem ve Finsku nebyl, ale slyšel jsem o něm moc věcí, a sice věci více méně příjemný. A taky o nějakým příbuzenství s Uhrama, proto se říká Ugrofinové. Faktem teda je, že když jsem se dostal do toho Turku a slyšel okolo sebe mluvit jenom finsky, tak mi to maďarštinu připomínalo – ale ne moc! Snad ten dojem vzniká tím, že Finové mají všecko přehlasovaný a dost úzce vyslovujou, což dělá normálnímu Středoevropanovi potíže.

Viděl jsem taky několik lidových krojů, ty mi trochu připomínaly některý kroje maďarský, hlavně svou červenou a zelenou barvou.

A pak samo o sobě město Turku, co má snad pro změnu něco společnýho s Tureckem – nevím. Ale vím jednu věc: lidový písničky, aspoň ty, co jsem slyšel, mi připomínaly jižní Slovensko a Maďarsko. A sice stavbou harmonie.

Abych to upřesnil: když jsem tam přijel, zpíval jsem jednu písničku finskou, ovšem s českým textem, která se jmenuje Maja. To je ve Finsku velice slavná postava. Mají totiž jako každej přímořskej stát jednu legendu spojenou s mořem. Dívku, která vyprovází svého chlapce na moře, a on se nevrátí. O tom ta písnička vypravuje a jistě připomíná osud mnoha a mnoha finských dívek.

Taky mě pozvali na loď, kde jsme nejdřív tuhle písničku natočili. S tou lodí jsme zajeli k několika fjordům, kde bylo moc zajímavejch věcí ke koukání.

O Finsku se říká, že je to země tisíce jezer. Já si myslím, že je to úplně obráceně, že je to prostě jezero, nebo spíš moře, kde je tisíc nebo ještě víc všelijakejch malejch ostrůvků a poloostrůvků. Spojenejch i nespojenejch. Ale je to nádherná země!

Léto je tam velice krátký. Když nastane, každej ho využívá plnou silou. Dovolenou si všichni nechávají jenom na léto, zaměstnavatelé s tím už počítají, celej systém se tam prostě přizpůsobuje tomu, aby lidi mohli do sebe načerpat trošku toho sluníčka, kterýho je tam strašně málo. Většina – ne teda všichni, ale opravdu většina – jsou takový průsvitný blonďáčkové, hlavně teda dívenky, modrookáči s průsvitnou pletí, nám by se zdálo, že vypadají nezdravě. Ale oni jsou zdraví!

Když jsme jeli lodí, kterou si vypůjčila finská televize pro ten film, seznámili jsme se taky s tříčlennou posádkou, která tu loď dávala asi tři čtvrtě roku dohromady. Říkali, že až dodělají film, pojedou na moře až někam ke Kanárským ostrovům. Hrozně jsem litoval, že nemám čas jet s nima, protože taková plavba by mě asi strašně zajímala. Byla to velice stará loď, ale ve vzorným pořádku, a vzorně udržovaná, příď byla z takovejch sukovitejch, houževnatejch dřev, a když jsme najeli na vlnu, tak to všecko krásně skřípalo a zpívalo, zkrátka: zdálo se mi, že ta loď mluví. A mluvila pěkně!

Projížděli jsme kolem nespočetnejch ostrůvků, zajímavejch už jenom tím, že příliv a odliv tam s nima dělá všecko možný. Jeden mě zvlášť upoutal, byl mrňavej, tak deset na sedm metrů a asi dva a půl metru vysokej a na něm stál krásnej, dřevěnej, zeleně natřenej záchůdek. Nevím, jestli tam k němu někdo jezdil, ale bylo to pozoruhodný, protože ta budka se tam tyčila jako nějaká strážní věž nebo maják, všichni na ni ukazovali a všichni byli náramně šťastný, že tam v těch končinách něco takovýho je.

Když jsme se vraceli, zajeli jsme zase do jinýho zálivu, zrovna se tam vraceli rybáři z moře a loď měli napěchovanou rybama. Na břehu už čekali lidi, který ty ryby rozváželi, dávali je do takovejch beden a mezi ně vždycky dvě prkýnka, aby se ty ryby nepomačkaly. A taky tam byli lidi s kbelíkama z plastický hmoty a s kbelíkama z plechu a s košema vycpanejma trávou a odnášeli si rybky, který byly tak patnáct až pětadvacet čísel dlouhý a úplně stříbrný. A protože jich byla plná loď, jak jsem říkal, vypadalo to jako tekutý stříbro.

Mezi těma rybkama se ovšem objevovaly taky mně absolutně neznámý druhy. Námořník, co to nabíral dřevěnou lopatou a třídil, jakmile na tyhle ryby přišel, hned je dával stranou. Takže než tu celou loď vyložili, byla tam taková ohrádka plná všech možnejch příšer a ryb tak zajímavých tvarů, že jsem u toho stál asi půl hodiny a prohlížel jsem si, co všecko v tom moři může bejt.

Musím říct, že ti rybáři byli lidi velice příjemní. Vůbec nevěděli, že je použijeme do filmu, ale když jsme se tam motali s kamerou, vůbec nikdo neprotestoval, nikdo neříkal: Heleďte, nepřekážejte! Nic takovýho! Ten finskej produkční je prostě poprosil, aby pracovali, jako kdybychom tam nebyli, jen aby se nedívali do kamery. A oni to stopro dodržovali a nakonec to dopadlo tak, že když přijela druhá loď s rybama, tak jsem jim už pomáhal. Nakládal jsem ryby, až se ze mě lilo, a jim to asi zřejmě konvenovalo, protože to už člověk pozná, že se na něj někdo tváří příjemně a přátelsky, zvlášť když vidí, že se nebojíš práce.

Chtěl jsem si podle starého zvyku upéct několik malých rybek, jenže jsem se k tomu už bohužel nedostal. Já totiž zbožňuju ty pražený ryby, jak je dělají v Bulharsku nebo v Rumunsku. Ale tady se mi to prostě nepovedlo, protože jsme byli tak zabraný do tý práce, že když skončila, museli jsme jet domů a už na to nezbyl čas. Slunce už bylo dost nízko – ale potom tam zůstalo a už nešlo níž!

A teď se dostanu k těm písničkám. Když jsme přijeli zpátky do hotelu, bylo mi oznámeno, že pan produkční, jeden šofér a ještě někdo ze štábu, jehož funkci jsem neznal, mají ve stejnej den narozeniny. Ve stejnej den – a to tak, že dnes! A že se teda prostě budou ty narozeniny slavit. Nechtěli to říkat v době práce, aby to nikoho nerozptylovalo, ale teď už je po práci a že se teda do toho můžeme dát!

Pozváni byli samozřejmě všichni, přišla Pavlína Filipovská, Ota Šimánek, bylo to prostě takový dostaveníčko v Turku. Sešlo se nás tam v jednom velkým pokoji asi třicet. Různě jsme gratulovali, každej něco přines, objevila se kytara, a tak jsem tam s nima seděl, popíjel kokakolu dohromady s nějakým lektvarem, bylo to dobrý a hlavně mi po tom nic nebylo. Seděl jsem, oni zpívali, a tak jsem vzal tu kytaru a začal jsem je doprovázet. A to je právě ono – doprovázel jsem je tak, jako bych byl někde v Lučenci nebo tam dole v Rimavský Sobotě. A když to chvilku trvalo, tak ten pan produkční povídá: Jak to, že vy znáte tak dobře naše písničky?

A já jsem říkal, že je vůbec neznám, ale strašně se mi líbí a něco mi připomínají.

Najednou koukám, že jsou čtyři hodiny! Já jsem si furt myslel, že je odpoledne. Tam totiž světlo vůbec neubejvá. A tak jsem shledal, že v půl pátý si musím jít opravdu lehnout, abych mohl ráno zase pracovat, ale vůbec jsem nebyl unavenej. Příjemně jsem se bavil – s lidma, s kterejma jsem si moc nerozuměl, protože jenom asi čtyři z celý tý společnosti mluvili německy, a to asi tak jako já, takže každá domluva byla dost svízelná.

Byl to moc krásnej večer a rád na to vzpomínám. Hrozně rád bych se ještě někdy do Finska podíval, protože to je nesmírně zajímavá země a musí bejt ještě zajímavější tam nahoře na severu. Já jsem se tak moc vysoko nedostal, ale kdyby se mi to někdy povedlo, tak bych se asi snažil najít ty lidi, co jeli s tou lodí. Rád bych se s nima podíval na ty Kanárský ostrovy, anebo kamkoli jinam, protože mimo to, že to teda byli námořníci, který já mám hrozně rád, tak rozuměli svýmu řemeslu a vařili báječnou polívku! (Myslel jsem si, že Walda ohodnotí kladně i Finlandiu vodku... třeba s kafem?). V desíti letech jsem jel na školu v přírodě do Hojsovy Stráže, do zařízení zvaného „Zámeček“ a byly tu s námi dvě mladistvé praktikantky, co nám před spaním zpívali písně a zejména ta jedna uměla zpívat zamilované zamilovaně finsky :-) Klobouk před ní smekám a to je mi 35 let.